Naším cílem je odchov zdravých a povahově vyrovnaných jedinců hezkého exteriéru a pro dosažení tohoto cíle děláme vše, co je v našich silách. Jako člověk, který má z genetiky a šlechtění zvířat státnice, ale musím říci, že ani sebechytřejší chovatel nikdy přesně neodhadne, co konkrétní spojení přinese. Nikdy nejsou všechna štěňátka výstavní šampioni se skvělými pracovními vlohami a bez jediného zdravotního problému, pořád je to příroda a ta umí být nevyzpytatelná. Proto z mých úst nikdy neuslyšíte při prodeji štěňátek záruky výstavních úspěchů nebo stoprocentního zdraví a dlouhověkosti, protože nejsem bůh, abych to mohla zajistit, nejsem hlupák, abych věřila tomu, že to zajistit dokážu, a nejsem lhář, abych vám tvrdila, že to dokážu, i když to nedokážu. Mohu dát jen své slovo, že vše dělám dle svého nejlepšího vědomí, a že myslím na psy, nikoliv na svou šrajtofli.

Vše začalo v roce 1998, když jsem ve svých deseti letech vyváděla tak, že maminka pochopila, že to bez psa opravdu dál nepůjde. Volba plemene byla na ní. Už jako malá myslivecká dcerka moje maminka vždy obdivovala kokršpaněly, ale doma měla jen jezevčíky a ohaře. Bylo to jasné. A tak k nám přišla černá ušatá fenka Andynka. Nikdy nezapomenu na to štěstí, když mě mamka vzala po škole do zverimexu, kde malá nešťastná černá kulička lízala sklo, za nímž byla vystavená. Stála 1900 Kč a byla bez PP. Hrůza, co? V dnešní době nemyslitelné, tenkrát se ale neřešily žádné množírny, internet byl v plenkách a zvířata se inzerovala v novinách... sakryš, opravdu už dost pamatuju...

O Andynku jsme se společnými silami s maminkou a tatínkem starali, a díky lásce k ní jsem šla v patnácti studovat střední veterinu. Bohužel krátce po mé maturitě nás v 10 letech opustila v důsledku rakoviny, a pro nás nastal konec světa. A zachránil nás pan Petr Studeník, který nám v roce 2008 svěřil sladkou černou fenečku Piu Black Petrs, které jsme začali říkat Cherry. Chtěli jsme ji "jen na gauč", takže, jak už to bývá, jsme ji brzy začali tahat po výstavách, závodech i zkouškách. Nedalo nám to, když byla tak šikovná a úžasná a v našich očích nejkrásnější. Cherrynku jsme se rozhodli uchovnit a pojmenovat po ní chovatelskou stanici. Cherrynka nám dala dva vrhy, vystudovala se mnou vysokou zootechniku a motivovala mě ke složení vyšší odborné myslivecké zkoušky. Byla s námi skoro do sedmnácti let, v našich srdcích bude do konce našich dnů.

Cherrynka nám dala dceru Artemis Dark Cherry, která bohužel odešla ve 12 letech v důsledku AON, onemocnění, na který našteští už máme test, Z druhého vrhu po Cherry jsme si nechali fenečku Black Pearl Dark Cherry, zatím naši nejkrásnější a výstavně nejúspěšnější odchovanku. Po Perle jsme měli dceru Hedviku (Dragon Heart Dark Cherry), která bohužel odešla ve 4 letech v důsledku autoimunitního onemocnění jater. Neumím popsat, jak nás smrt takto mladé milované fenky rozsekala, ta bolest byla nepopsatelná. Ale život jde dál a my jsme stáli před velkým rozhodnutím: co teď? V chovné linii po naší Cherrynce jsem se rozhodla nepokračovat, a to nejen kvůli zdravotním problémům, ale také kvůli povahám, neboť se tam občas vyskytl nějaký malý satan, se kterým nebylo úplně jednoduché soužití. Jenže kam sáhnout? 

Nakonec padla volba na jednu z nejstarších a největších chovatelských stanic Francini's z Florencie, a po roce čekání jsme si provezli sladkou černou Italku Luničku (Francini's Luna). Poptávku jsme měli i ve švédské stanici Manaca's, tam jsme se ale bohužel holčičky podle našich představ nedočkali. Ale osud tomu chtěl a my jsme si z rakouské stanice Manjuno's přivezli malou Ginny (Manjuno's Romantic Story), která má po otci přesně tu švédkou krev, kterou jsem chtěla. V současné době tedy máme jednu veteránku a dvě chovné fenky. Cíle máme jasné a promyšlené, tak uvidíme, zda nám bude přát štěstí.